FOTOKLUB LANŠKROUN

Mám dobrej pocit, když mě foťák tlačí v batohu


Listy Lanškrounska číslo 7 / 2009 - 10. dubna 2009


Mám dobrej pocit, když mě foťák tlačí v batohu - rozhovor s fotografem Radkem Lepkou


Když jsem připravoval rozhovor s fotografem Radkem Lepkou, marně jsem se snažil dozvědět se na něj nějakou pikantnost nebo alespoň slabůstku. Starostlivý otec, hodný manžel, skromný a pracovitý podnikatel, skvělý kamarád – tak zněly nejčastější odpovědi. Radek vždycky řekne jen to, co chce a nic víc na sebe neprozradí.
Přesto pod touhle určitě sympatickou dobráckou slupkou tuším vášnivou duši umělce plnou tajemství citu a fantazie. O jeho skrytém vnitřním světě se v rozhovoru nic nedozvíte, poodhaluje ho pouze ve svých fotografiích.
Jeho poslední výstava je nostalgickým zamyšlením nad naší vlastní pomíjivostí. Fotografie vypráví příběhy o dočasnosti krásy a její nezadržitelné zkáze. Není v nich nářek ani pláč, jen mě ta výstava donutila zhluboka se nadechnout a jít se radovat ze života.


Když jsem viděl tvé zběsilé přípravy výstavy, napadlo mě, že čas který strávíš fotografickými radostmi, bude asi o mnoho kratší než ten, který věnuješ focení lidově řečeno „na chleba“. Počítal jsi s tím, když ses vrhal na volnou nohu a jsi s tím smířený?
Je pravda, že je vždycky několik měsíců, kdy se k volné fotografii prakticky vůbec nedostanu a dělám jen na ten chleba. Netrápí mě to hlavně z toho důvodu, že moje práce není vůbec jednotvárná. Fotím technické věcí, často velmi různorodé, fotím svatby, lidi, zkrátka všechno možné, takže mi to nevadí. Daleko vetší problém jsem cítil ještě v době, kdy jsem pracoval ve fabrice. Přišel jsem domů odpoledne ve tři, mohl jsem si dělat to, co jsem chtěl, ale ten čas strávený v zaměstnání byl prázdný, protože jsem nebyl jeho pánem. Přitom jsem si tohle zaměstnání sám vybral!

Kde jsi původně pracoval?
V Tesle, dnes v těch prostorách sídlí firma Soma. Montoval jsem elektriku do jednoúčelových strojů. Mám dnes ale i taková období, kdy mám velkou chuť do volné výtvarné fotografie, a pak si musím volný čas najít.

Skoro to vypadá tak, že tě i běžné rutinní focení technických zařízení a výrobků baví.
Tak jsou věci, které jsou docela rutina. Už když se zakázkou zákazník přijde a položí výrobek přede mne na stůl, tak je mi jasné, jak fotku udělám. Pak to jde také poměrně rychle. Jsou ale i takové věci, které jsem nikdy nefotil, a pak je potřeba si s fotkou pohrát a vyřešit ji, což může být docela zajímavé.

Co je nejtěžší fotit - kov, sklo nebo dřevo?
No jak kdy, ale vždycky těžký je sklo. Zlacené plochy, kulové lesklé plochy, když ji člověk postaví do ateliéru, tak nejen že vidí sebe, ale i celý ateliér. Taková věc se chová jako vypouklé zrcadlo. To samé umí vodovodní baterie a je třeba vyřešit nasvícení a vykrytí odlesků tak, aby se na výrobku neodráželo skoro nic. Každý takový předmět je ve svých nárocích specifický a vždy vyžaduje individuální a pro dobrou fotografii mnohdy časově náročné řešení.

Během tvé profesionální kariéry prošla fotografie neuvěřitelnou technickou revolucí. To se dá jen s máločím porovnat. Je pro tebe digitální technika jednoznačnou výhodou?
To určitě! Protože když jsem začínal, tak se technické věci fotily na větší formát negativního filmu nebo při ještě vyšších nárocích na kvalitu na diapozitiv. Kontrola toho, co člověk nafotil byla se značným zpožděním. Diapozitivy se vyvolávaly v Praze nebo v Hradci Králové. Když to šlo dobře, tak byly vyvolané za tři – čtyři dny. Když něco spěchalo, tak bylo nutné sednout do auta a jet na otočku do Hradce a zpět. Podle výsledku se situace řešila dál. Časová náročnost byla obrovská. Dnes máme zpětnou kontrolu v několika vteřinách! Mluvit o možnostech úprav fotografií v digitálním formátu není jistě potřeba. Jsme úplně někde jinde.
Já si pamatuju, když přišly první digitály, ty jsme považovali za hračky. Když začal Olympus vyrábět fotoaparát, který měl rozlišení zhruba jeden megapixel, první zastánci digitální techniky optimisticky a odvážně začali říkat, že se vyrovná kinofilmovému přístroji. Dnes má přitom lepší rozlišení kdejaký mobilní telefon.

Ty pracuješ s fotografií velmi volně, klidně kombinuješ digitální a kinofilmovou techniku. Je to dnes standardní přístup, nebo se ještě stále rozděluje v umělecké branži na „ortodoxní klasiky“ a „digitálisty“?
Asi je to stále spíš o těch dvou směrech. Ortodoxní fotografové stále vůbec nepoužívají digitální fotoaparát, ale fotí mnohdy na starší fotoaparáty od kinofilmu až po velký formát. Zvětšují doma ve fotokomoře a dělají si své černobílé fotografie sami. Ten druhý směr obnáší práci s digitálním fotoaparátem a snímky se upravují v počítači. Těch, co kombinují obě techniky, zas až tak moc nebude.

Pro tebe technologie fotografie evidentně nehraje významnou roli a přistupuješ k focení velmi svobodně. Pamatuješ si vůbec, jak přesně která tvá fotka vznikala?
Pro mě technologie opravdu není důležitá, člověk by se měl dívat na výsledek. Měl by hodnotit to, co vznikne, a neřešit, jak to vzniklo. Já vždy dobře vím, jak která moje fotografie vznikla, ale ve výsledku to není důležité. Kolikrát se mi ven a zvláště na delší cesty nechce nosit těžký velkoformátový foťák a fotím si věci pouze digitálně. A mnohdy z těchto záběrů téměř bez úprav udělám klasickou fotku na barytovaný papír. Jindy naopak fotku skládám z více záběrů a počítačové retuše v ní hrají zásadní roli.

Radku, prošel jsi ve svém výtvarném fotografování nějakými etapami vývoje, nebo stále fotíš prakticky ty samé žánry?
Úplně na prvopočátku, v polovině osmdesátých let, jsem fotil hodně reportážně věci a lidi kolem sebe. Zhruba po třech letech jsem začal chodit do lanškrounského fotoklubu, kde jsem viděl spoustu úplně jiných fotek, které mě výrazně ovlivnily a s reportáží jsem velmi rychle skončil. Uvědomil jsem si, že pokud chci fotit lidi, tak v ateliéru, pokud něco jiného, tak zátiší nebo detail. A tak to je až dosud.

Kolikrát jsem si říkal, že fotit lidi v ateliéru není žádná sranda. Je to velmi osobní a musíš s nimi relativně hodně komunikovat. Jak tohle jde dohromady s tvou pověstnou málomluvností?
Mluvit s lidmi při focení pro mě není žádný stres. Myslím, že vzájemná komunikace s modelem mi nedělá problémy. A taky si myslím, že je rozdíl mezi „hloupým tichem“ a „pohodovým tichem“. Je to o dobré náladě a atmosféře při focení - a já taky vždycky jen nemlčím!

Všiml jsem si, že celou řadu zátiší fotíš tak, aby to vypadalo, že stojí někde na polici ve sklepě a jenom na ně dopadá tlumené světlo z okna. Přitom za tou fotografií je většinou spousta práce v ateliéru. Nebylo by jednoduší nafotit to opravdu někde ve sklepě nebo na půdě?
Většinu zátiší fotím v ateliéru na stole a po těch letech focení a tisícovkách pokusů už vím, jak docílit toho, co chci. Ani se mi nezdá, že by to bylo něco až tak těžkého! Myslím si, že chodit a hledat je daleko náročnější, hlavně časově.

Vypadá to, že ty jsi nejšťastnější, když si zalezeš do ateliéru a tam si tvoříš.
No určitě. Člověk na to musí mít náladu a klid. Nejdřív se třeba půl hodiny nic neděje. Nesmí nic rušit, nikdo klepat, zvonit telefonem - musí být pohoda. Pak to jde a je to radost! To čekání na světlo někde venku, které je značně nevyzpytatelné ve mně evokuje vzpomínky na některé zakázky, kdy jsem musel fotit exteriér. Ne že bych to neměl rád, ale někdy je to těžký! Musíš vyfotit místo, které je vzdálené padesát kilometrů, všichni na to spěchají a zároveň je blbý týden, husté mraky a prší. Pak se udělá pěkně, ty nemůžeš okamžitě přijet a když už konečně dorazíš, tak je znovu zamračeno - a ty to musíš udělat, protože už nezbývá víc času. Focení je radost, ale někdy pěkně naštve!

Fotografie ze tvé první samostatné výstavy oproti těm, které jsem od tebe viděl dřív, tak nějak zvážněly. Kam se vytratil tvůj pověstný fotografický humor a nadhled?
Musím tě trochu opravit s tou první samostatnou výstavou. Tu jsem měl už před deseti lety a od té doby jich už bylo několik! Ne však v takovém rozsahu, jako je tato. A co se týče toho humoru, tak nevím. Asi se to tak trochu náhodou sešlo. Já nemám rád, když jsou fotografie, až tak moc vážné, člověk si při focení většinou dělá radost. Ale já až tak moc neřeším, jestli na těch fotkách radost je nebo není.

V poslední době jsem si všiml, že hlavně mladí lidé v záplavě barevných fotek začali objevovat kouzlo černobílé fotografie. Skoro bych řekl, že zažívá malou renesanci. Potvrzuje to i tvá zkušenost z běžné fotografické praxe?
To určitě jo. Asi se už nevrátí doba, kdy by se nějak masivně dělala klasická černobílá fotka, ale v digitální technice je převod do černobílých odstínů věc poměrně snadná. Udělat dobrou černobílou fotku není ani v počítači tak úplně jednoduché, ale lidé se k tomu vrací. Uvědomují si, že černobílá fotografie zjednodušuje, sjednocuje a klade důraz na hru světel a stínů. Lidem se to znovu líbí a vím to i ze zkušenosti z ateliéru, protože hodně lidí chce černobílou fotku. A procento takových zákazníků je dnes opravdu vysoké.

Je to i pro tebe zajímavější fotit s vědomím toho, že výsledek bude černobílý?
Určitě je to pro mě zajímavější a příjemnější než klasická barevná fotka!

Na motivech některých fotografiích byl jednoznačně patrný vliv známého českého fotografa Jana Saudka. Mně osobně se zdá, že je to úplně jiný typ člověka, než jsi ty. Čím to, že máš právě k tomuto fotografovi tak blízko?
Já si myslím, že je trošku jiný, než jak to hraje v televizi či jiných médiích. Když se o něm dozvíte něco bližšího, tak zjistíte, že má svou soukromou polohu, ve které je úplně jiným člověkem než na veřejnosti, kde se prezentuje jako divoký všehoschopný chlápek bez zábran. A ta poloha soukromá se mi zdá být citlivá a mně docela blízká.

Dozvěděl jsem se o tobě, že rád nakupuješ. Tedy abych to upřesnil, nevadí ti nakupování a podobné kratochvíle. Je to tak?
No to mě překvapuje, kde jsi to slyšel? (Smích!) To si ani neuvědomuju, že bych měl něco takového rád? Možná si rád projdu nějaké technické prodejny, to určitě ano, ale do nákupních středisek na nákup chodím jedině proto, že je to nutnost pro rodinu.

Máš vůbec čas na nějaký jiný koníček, než je fotografování?
Tak když je čas, a tady musím přiznat, že v loňském roce čas skoro nebyl, tak si rád vyjedu na kole. Ne že bych ale někam spěchal! Jedu pomalu, terénem v přírodě, v batohu musím mít foťák a sem tam si něco vyfotit. Nic převratného, co bych dal na výstavu, ale sem tam něco pro radost si vyfotit musím.

To zní neuvěřitelně! Já myslel, že budeš rád, když budeš mít od těch fotografických krámů chvíli pokoj a … Ty nikdy nemáš chuť jet na dovolenou bez foťáku a užít si to bez přemýšlení o cloně a času?
To vůbec ne! Na co nesmím zapomenout, je foťák!, To je základní věc! Je totiž rozdíl mezi tím, když fotit musíš a když fotit chceš. V práci fotit musím, ale na dovolené, jen když chci - když nechci, tak nefotím. Sem tam se stane, že na něj půl dne nesáhnu, ale mám dobrý pocit, že mě foťák tlačí v batohu!

Máš nějaké téma, které tě láká a dosud jsi ho nerealizoval?
Člověče, asi nic. Já co chci, to si fotím.

Na tvé výstavě je několik fotografií aktů. Podle čeho si vybíráš modelky?
Já bych řekl, že si modelky nevybírám podle toho, jak splňují nějaké přísné estetické parametry, ale důležité je, aby se jim chtělo fotit, aby dokázaly být přirozené a uvolněné. Je to hlavně o té vzájemné náladě a ochotě spolupracovat. To je pro výtvarnou fotku to nejdůležitější.

Dokážeš třeba jen podle toho, když potkáš nějakou slečnu na ulici, odhadnout to, jestli by byla vhodná na focení?
Nedokážu. Můžu si myslet, že by třeba byla dobrá, ale dokud s ní nepřijdu do bližšího kontaktu, tak to nevím. Po určité komunikaci to poznat je, ale z mé ateliérové práce vím, že s ženami, které vypadají na první pohled zajímavě, to může při focení pěkně váznout. Zdřevění před foťákem a je to k ničemu. Někdy naopak přijde někdo, kdo tě na první pohled nezaujme, a po chvíli zjistíš, že je uvolněný, spokojený a pohodový a jeho fotky jsou daleko lepší!

Doléhají na tvou profesi současné problémy firem?
Ono se to těžko za tak krátkou dobu soudí. I když totiž není žádná ekono-mická krize, tak jsou měsíce, kdy té práce je míň, a jsou měsíce, kdy se všech-no jen stěží dá stihnout! Vždycky je co dělat, a když se pracovní tempo rozvolní, tak se dohání projekty, které jsou dlouhodobě naplánované, ale dosud na ně nezbýval čas.
Pokud takové období přijde, snažím se také víc věnovat rodině, která bývá v časech pracovních špiček přece jen zanedbávaná. Nicméně se mi zdá, že trochu to znát je. Ne však nějak zásadně. Všechny firmy šetří a seškrtávají náklady. Každý dobrý manažer ale ví, že pokud přestane investovat do reklamy, tak brzo skončí úplně. Do propagace se vždycky musí investovat a v dobách ekonomické krize to myslím platí dvojnásob.

Zmiňuješ svou rodinu. Byly časy, kdy jsi ji hodně využíval jako objekt své fotografické vášně. Je to stále tak, nebo už jen doma slyšíš: „Táto, dej s tím foťákem pokoj!“
(smích!) No tak asi ta druhá možnost je ta správná! Byly časy, kdy děti ochotně stály před objektivem jako modely, ale ta doba už je pryč! O tom, že to jiné nebude, mě přesvědčují i takové okamžiky jako domácí oslavy. Stačí vytáhnout foťák a vím, že si mám nechat zajít chuť.
Pamatuji se, jak velké ve mně v dětství narostlo vzrušení, když jsem si na školním výletě mohl fotoaparát jen půjčit do ruky. Mám obavu, že u mých dětí takový pocit nenastává! Oni oba fotografují tak maximálně mobilem. To, že mají jiné zájmy, mně však nevadí. Nepředkládám jim žádné své představy o tom, co mají a nemají v životě dělat.

František Teichmann, foto: Vladimír Skalický a archiv R. Lepky

Petr Macháček – 4.5.2009 19:05




nahoru

© 2004 - 2019 Fotoklub Lanškroun | Tvorba WWW stránek Petr Macháček | RSS | redakční systém | on-line návštěvníků: | počítadlo:
optimalizace PageRank.cz
Cestovní systém Egypt Jazykové kurzy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zájezdy Zvesela