Fotografie 92

...byl jsem nemocný a navštívili jste mě...

Kam se dívá, napadalo mě. Ležel s občasnými trhanými pohyby, manželka rezignovaně zasedla na židli, ruce v klíně, víte, už je ležák posledních pět let, otře oteklé ruce o sukni, ale nedala bych ho do nemocnice, těká očima po stokrát obhlížené místnosti.
Boky postele, aby nemocný nepřepadnul, jsou ohlazené neklidnýma rukama, denní světlo do kouta místnosti skoro nedopadá, s ničím se už léta nehýbe, všechno tu čeká. I žárovka vypadá, že mele z posledního. Čekání, o kterém se nemluví a se kterým se nehýbe.
Najednou mě postava v peřinách nahmátne hlavu a pevně stiskne. Nebolí to, drží mě v jakési křeči a bezhlesně se směje. To se mu asi líbíte, rozvírá jeho prsty obmotané kolem mých vlasů, to dělá jen našim klukům. Trochu nicotné privilegium, řekne moje jízlivost. A soucit jde proti jízlivosti; je cítit všude kolem, že ona ho pořád miluje a dívá se na člověka, kterého už nezahlédnu. Nemám její vzpomínky, přede mnou se obrací na bok muž, co o sobě možná ani neví. Ale dívá se. Upřeně.
Tři týdny nato zemřel.

květen 2008